- Tábory -

Tábory 
   Nastala doba, kdy se celý národ obrací k životu v přírodě a hledá v něm tělesné ozdravění, tak důležité pro trvalé národní bytí, začíná konečně chápat to, co přemýšlivý lidé dávno vědí, že nejdéle živi jsou ti, kdo žijí nejblíže půdě, tj. ti, kdo žijí prostým životem pradávných dob, oproštěným od všech nedostatků, na nichž tehdy měla rozhodující podíl nevědomost.
   Slunce a čistý vzduch zdolávají tuberkulózu, jednu z nejzhoubnějších nemocí, která pronásleduje bílého muže od doby, kdy začal bydlet v domech. I mnohé nemoci ducha mizí, když člověk, který jimi trpí, začne tábořit pod stanem.
   Polovina našich nemocí je v naší mysli a polovina v našich domech. Ty ostatní můžeme s důvěrou přenechat lékařům. Velkou pobídkou k životu v přírodě je sport; studium přírody je intelektuální stránka sportu.
   Rád bych zavedl celý národ do přírody alespoň na měsíc každý rok, oživil a rozšířil zvyk, který už dávno, v dobách Mojžíšových, byl považován za důležitou podmínku zdraví.
   Není to tak dávno, co jeden dobrosrdečný a zámožný člověk, na kterého tato myšlenka hluboce zapůsobila, najal parník a vyvezl několik set chlapců z nejchudší městské čtvrti na den do lesů. Když přistáli, řekl jim: „Běžte a pěkně si to užijte.“ Bylo to, jako kdybyste nachytali spoustu dravých ryb a pak je hodili mezi stromy s poznámkou: „Běžte a pěkně si to užijte.“
   Chlapci chvíli mrzutě okouněli a pak zmizeli. Za hodinu, když se po nich šli poohlédnout, našli je v partách mezi křovím, Kouřili, hráli kostky a karty – nic jiného totiž neuměli.
   Tak ten dobromyslný člověk poznal, že nestačí lidi prostě vzít do přírody. Musí je také naučit, aby toho uměli užít.
E.T.Seton: INDIÁNI – KNIHA LESNÍ MOUDROSTI


indian 2006 Tekumseh - Boj o zemi Dlouhých nožů
   Podhorská indiánská vesnička Chillicoth zmizela někde pod drny trávy a její obyvatelé se rozutekli do všech koutů země. Jen udusaná hlína kolem místa kde stál totem a vypálené ohniště prozrazují, kde bylo ještě nedávno ležení statečných Šavanských bojovníků. Tekumšleh už neburcuje do boje proti Dlouhým Nožům, šaman Kekimetla už nehojí šrámy po boji ani nerozdává pochvaly. Už nezní zvuk válečných bubnů náčelníka Slogana ani křik náčelníka Vláčného pohybu. Náčelník Hej nedělej vlny už neburcuje k Lovitdůůů. Ani půvab náčelnice Oko zalepené bonbónem již netěší oči Šavanských bojovníků. Válečné tažení proti Dlouhým Nožům skončilo vítězstvím a obrovskou oslavou všech Šavanů. Společně zasedli k neobvyklé indiánské hostině a na malou chvíli zapomněli, že bledých tváří je mnohem více a tento boj určitě nebyl posledním. Jak vypadalo válečné tažení, radosti i strasti v naší vesničce můžete shlédnout zde.
Slogan (tom) 19.7.2006



cowboy 2007 Limonádový Joe II - Město duchů
   Ohlušující řev vítězného klanu Bizonů pomalu utichl v šumění stepi. Městečko Stetson City opustil poslední přistěhovalec i desperát a místa která připomínala boje a klání, pomalu dostává zpět do svých rukou příroda. Už jen utržené šrámy a vystřílené nábojnice jsou nám vzpomínkou na ruch městečka a strasti spojené s rozvozem Whiskoly. Občas ještě přeběhne mráz po zádech z nepřátelských duchů a jejich nočních návštěv. Při zaznění zvuku připomínajícího městský zvon, hledáme kudy nejrychleji doběhnout na Skvér a snažíme se nasát vůni z Kidně a odhadnout, co bude dneska dobrého na jídlo. Tatíček Kolalok už nás nežene od města k městu za podílem na trhu a jeho čtyři nezbední synové Hogo Fogo, Limonádový Joe, Dag Bedmen a Tornádo Luk nevyvolávají při každé příležitosti šarvátky. Do kroniky městečka Stetson City můžete nahlédnout zde.
Hogo Fogo (tom) 15.7.2007



2008 Cesta bojovníka
      Bylo nebylo, za devatero horami, za devatero lesy luky a stráněmi, je jedno skryté místečko, které zatím zůstává lidskému oku ukryto.. Jdou zvěsti, že je to velice krásné místo, velice vzácné a je schováno kdesi hluboko v horách. Na tomto místě jsou soustředěny zvláštní energie. Z rána je tam slyšet cvrkot ptáčků, tráva je tam zelená a mnoho krásných vzácných kvítků kvete a vůni svou rozprostírá všude kolem. Běžný člověk tam nikdy nedorazí, přesto to místo existuje. Vždy, když už si člověk pomyslí, že došel k cíli, že nalezl ono tajemné místo a už už mu šťastný úsměv na rtech chce se rozehrát… udělá krok… a ještě jeden… a zase je o pět kroků zpátky. Čím to, že se nedaří dojít k cíli. Čím to, že stále nenacházím starobylý ostrov Japonský? Snad pomůže nám bojovníci milí samotná cesta a dovede nás k cíli. A šťastně dorazíme na vzácný ostrov, do legendou opředených míst… A na této cestě doprovodí nás několik slavných samurajů, kteří s námi budou po sedm dní a sedm nocí putovat. Jak vypadala cesta můžete shlédnout zde.
Nefritová Liška (velká kača) 14.7.2008



2009 Tábor Živého srdce
       Podle bystřiny v borovém lese se vine jelení stezka, mezi olšemi probleskuje vodní tůň a v trávě svítí hvězdy, vysoká stinná skála zve k polednímu odpočinku a kdesi tiše trylkuje zvonek. Vždycky jsem tam rád chodíval, když mi to život dovolil. Ale dlouho jsem nemohl objevit cestu, která tam vede, a nebyl bych ji našel bez vůdce. Marně jsem ji hledal, moje srdce nadarmo toužilo a bloudilo. Doufal jsem, že tu cestu najdu, a bál jsem se, že se se mi to nikdy nepodaří. A tu se mi jednoho dne zjevila podivuhodná bytost. Vím, že byla hodně stará, ale zdála se velice mladá, svěží, plná síla a měla laskavé oči. Řekla mi: „Milý hledači, viděla jsem, s jakým úsilím se snažíš najít cestu. Vím, že budeš mít rád všechno, co tam uvidíš. Proto ti ukážu stezku, která tě zavede tam, kde poznáš tisíc milých přátel, uzdravující moc slunečních paprsků, mír noci, potěšení z hluoké vody, kde získáš pružné tělo a nevyčerpatelnou sílu, kde pochopíš dobrodiní deště, příběhy vyprávěné stopami, tajemství bažin, vznešenost vědění, kde se naučíš poznávat ptáky podle zpěvu a kde se naučíš znát věci, které se ve školách nikdy neučí; kde získáš vladařskou korunu a malé království, úměrné tvým schopnostem, ale které bude patřit jen tobě. Táborově dění můžete shlédnout zde.
Černý vlk (E.T.Seaton)



2010 World of Warcraft
       Představ si na obloze veliké ohnivě zářící slunce, cítíš jeho žár a musíš přimhouřit oči, aby jsi ten pohled snesl. Když už to nemůžeš vydržet, sklopíš zrak a pod sluncem uvidíš svět. Svět širých plání, vysokých štítů hor, zpěněných potoků a jezer plných ryb. V dálce tě oslní nekonečná modř oceánu splývajícího s oblohou. Při bližším pohledu spatříš prchající laně z dosahu elfských luků, ve výhni se ohýbající čepel meče pod rukama trpaslíků, snop jisker vyvolaný lidským mágem. Spatříš hrady, vesnice, města, obory, sedláky žnoucí obilí, honáky ženoucí stáda, trhovce vychvalující své zboží, lapky proplétející se davem. Slunce se schovává za těžký mrak, znatelně se ochladí, naskočí ti husí kůže, zrychlí se ti dech a před tebou stane armáda orků valících se jako povodeň a plenících tento svět. Přepadne tě beznaděj a obrovský žal, že všechno to krásné ze světa zmizí. Z dýmu před tebou vystoupí zlaté věže, nedobytné hradby a modrožluté vlajky posledního města lidského odporu, Stormwindu - Burácejícího větru (nemá to nic společného s Mečem). Stáváš se jedním z prchajících a vstupuješ městskou branou do bezpečí. Na krátkou chvíli se cítíš sám a opuštěný, ale když se rozhlédneš kolem sebe, vedle tebe stojí skupinka podobně zbídačených lidiček. Nejsi sám. Ujímají se tě starší zkušení bojovníci střežící klid města a k tvému překvapení, se neptají na tvé válečné dovednosti, ale na původní řemeslo. Ve městě je třeba všech profesí pro jeho zdárný chod. Místní časopis hledá zvědavé novináře a šikovné malíře pro svůj plátek. Šperkařství potřebuje zručné umělce. Řezbáři chybí učedníci. Bylinkářce někdo na sběr a třízení bylinek. A pokud zrovna žádné řemeslo neumíš, nevadí, naučíš se nějaké nové ... Nahlédl jsi do dálek hvězd, ochutnal moc lektvarů, pocítil sílu ohně a lan a v neposlední řadě zakusil i rachot bojové vřavy. Abys, ve městě mohl žít, musel jsi být lidem něčím užitečný a prospěšný. Musel jsi plnit své povinnosti, dbát na řád a pořádek a pomáhat těm pomalejším a méně šikovným. Protože přežití města nezáviselo na jedinci, ale na spolupráci všech jeho obyvatel. Ve městě jsi nalezl útočiště, nocleh i práci. Prošel jsi výcvikem i bojem. Stanul jsi tváří v tvář svému strachu, Viddlakovi i Temnému portálu. Hodně zážitků na čtrnáct dní. Ještě stále k tobě z dálky doléhá zvuk houslí a zpěvu. ,, Tu noc jen stěží každý z nás usínal, jakoby bůh tou bouří varoval, vy hloupí lidé ve zbrani není mír...,,. Kronika města Stormwind je k nahlédnutí zde zde.
Tmor (tom)



2011 Mohykáni
      Má slova jsou jako hvězdy, nezaniknou. Každý kousek této země je mému lidu svatý, každé lesknoucí se jedlové jehličí, písečné pobřeží, mlha v tmavých lesích, každá paseka, každý bzučící hmyz je v myšlenkách a zkušenostech mého lidu svatý. Míza, která stoupá ve stromech, nese vzpomínku rudého muže. Jsme částí země a ona je částí nás. Vonící květiny jsou naše sestry, srnci, kůň a velký orel jsou našimi bratry. Skalnaté výšiny, úrodné louky, teplo z těla poníka a člověka – to všechno patří do jedné rodiny. Máme potěšení z těchto lesů. Třpytící se voda, která proudí v potocích a řekách, není jenom voda, nýbrž krev našich předků. Prchavý obraz v průzračné vodě jezer vypráví o tradicích a událostech ze života mého lidu. Zurčení vody je hlas mých předků. Řeky jsou našimi bratry – zahánějí naši žízeň. Řeky nesou naše kanoe a živí naše děti. Musíte si pamatovat a učit své děti, že řeky jsou našimi i vašimi bratry, a musíte být od nynějška k řekám dobří, tak jako ke každému jinému bratru. Indián má rád tiché šelestění větru, který hladí hladinu rybníka, vítr vyčištěný poledním deštěm nebo těžký vůní borovic. Vzduch je drahocenný pro rudého muže, neboť všechno sdílí ten samý dech. Zvíře, strom, člověk – ti všichni sdílí tentýž dech. Vzduch se dělí o svého ducha s veškerým životem, ve kterém je obsažen. Vítr dal našim otcům první dech a přijme jejich poslední. A vítr musí dát také našim dětem životní sílu.
Kronika Mohykánů ( fotografie, povídání o jednotlivých dnech, časopisy, zpěvník ) je k nahlédnutí zde zde.
Řeč náčelníka Seattla



 
Vlk - Tábory